Co zůstane na krovkách?

Slož svoji starost na Pána a on se postará...

9. 11. 2013 1:45
Rubrika: Nezařazené

Jo je to tak, jsme jen lidé a dokážeme si spoustu věcí naplánovat, ale když to děláme bez Něj, často se to nevyplácí… Ale nejprve začnu od začátku. Byl to skvělý plán volného víkendu na naší praxi na Slovensku. S mými dvěma kamarádkami jsme se rozhodly, že pojedem okusit poznávat krásy Slovenského Ráje. Trasa našeho putování byla skvěle promyšlená a stačilo jen vykročit po správné cestě, hodit desátek na horu, co kdyby náhodou a sledovat barvy, kterými byli označeni naši zelení společníci. Cítily jsme se úplně malinké a bezmocné, když jsme stály před neskutečným dílem, které náš Pán stvořil. I když bylo škaredé počasí a po cestě jsme za celou dobu nepotkaly skoro žádného živáčka, i přesto to mělo své kouzlo.Dopoledne se překulilo do odpoledne a v mlze a dešti jsme zjistily, že před sebou máme ještě půlku cesty, což nešlo reálně zvládnout i kdyby při nás stál zástup andělů a na cestu nám svítili lampami. Proto jsme usoudily, že bude nejlepší nalézt civilizaci, odkud by nám mohl jet nějaký spoj do místa, z kterého nám jely další spoje do našich měst, kde nyní dva měsíce pobýváme. Než jsme zdolaly sešup z hlubokých lesů a hájů, protkaných mlhou, která by se dala krájet, byla dočista tma. Prvotní radost, že jsme našly místo, kde se nachází lidé, přešla v nepatrné zaváhání, když jsme zjistily, že jsme od města, kde potřebujeme asi za dvě hoďky být vzdáleni 20 kilometrů. Jo, tak to je pěšky celkem nereálné. Naděje přišla, když jsme spatřily autobusovou zastávku, ale po chvíli ji vystřídalo zklamání, když jsme zjistily, že jsme úplně odstřihnutí od jakékoli dopravy. V myslích se nám hromadily šílené představy sobotní noci, kterým se podle všeho nevyhneme. Když jsme byly úplně bezradné, nezbývalo nic jiného, než vyrazit na cestu boje a při tom spoléhat na našeho Taťuldu, zda nám nehodí záchrané lano. Když kolem nás občas projelo nějaké auto, tak jsme alespoň zvedly ruku, zda by náhodou někdo nesvezl tři trosečnice. Jedno, dvě,…desáté a stále nic. Cesta ubíhala, když najednou vedle nás stálo vozidlo, kde se na nás chlapík přes okno usmíval a pobídl nás, ať si nastoupíme. Během cesty nám vyhledal další spojení z vesnice, kde nás posléze vyhodil, protože měl namířeno na jinou stranu Slovenska, než jsme potřebovaly. Jedna kamarádka s naším andělem zůstala, jelikož měl cestu přímo do míst, kde je ubytovaná. My jsme vystoupily ve vesnici, kde nám měl za chvíli jet autobus. Poté když jsme zjistily, že stojíme na špatné zastávce a autobus nám frnkl před nosem, naše nadšení opět opadlo. V záloze jsme však měly ještě jeden spoj. Abychom si zkrátily dlouhou chvíli, bavily jsme se stopováním aut, které kolem projížděly. Za tu dobu kolem nás mohlo projet tak sto aut, ruky nás bolely a výsledek byl nulový. Ve chvíli, kdy jsme to chtěly vzdát, nám zastavil další anděl poslaný z nebe, který nás zavezl až na místo, které jsme prvotně potřebovaly. Samozřejmě během cesty nás v některých chvílích napadaly další černé scénáře, jak by mohlo naše putování dopadnout. Když nás pán vyhodil na autobusáku, stály jsme jak opařené a nevěřícně zíraly na hodiny, že máme ještě necelou hodinku čas, než nám pojede spoj, který jsme v lesích Ráje nepředpokládaly, že ještě stihneme. Mezitím nám přišla povzbudivá esemeska od naší spoluvýletnice, že ji pan řidič dovezl přímo do vesnice, kde nyní bydlí. My jsme zbývající čas čekání vyplnily povídáním si s jednou paní na autobusáku, která měla namířeno do vesnice, z které jsme si chytly druhého stopa. Takže jsme v podvečer šťastně a doslova s Boží pomocí dojely na místo našeho bývání, z kterého jsme nad ránem utíkaly a nevěděly, co nás všechno čeká. I tento den nás znovu utvrdil v tom, že co je v očích člověka nemožné, v rukou Pána jednoduše uskutečnitelné, jen je potřeba mu plně odevzdat, to co nás trápí a nespoléhat sami na sebe.

 

Zobrazeno 1215×

Komentáře

wickey

tak, tak, jakožto druhá spoluvýletnice mohu jen potvrdit pravdivost tohoto příběhu!!...Tato situace asi náhoda opravdu nebyla...:):)...Nic NENÍ nemožné!!!:)...můžu snad jen dodat...kdykoliv se ocitneme v jakékoliv situaci, která se zdá zdánlivě bezvýchodná...NIKDY to nevzdávejme!!

David Augustýnek

Povzbudivé, děkuji. Vy jste projevily svou Víru tím, že jste stopovaly ažVás z toho bolely ruky. Když mi projevíme Naději v Jeho pomoc on se postará, a naši Víru nám 100x oplatí. Ještě jednou díky že jsi se s námi podělila o Vaši víru a Naději.

Thereska

taktéž jako třetí spoluvýletnice, nemůžu než souhlasit:-). Bohu díky za jeho péči.. On slyší své (zatoulané)děti na každém kroku!! U něho není nic nemožné! Jen my na to tu a tam zapomínáme.. Díky Beruš, že jsi to sepsala;-)!

Pavel Axman

tak to máte docela akční:-)

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková